S barvou ženských vlasů se pojí nespočet mýtů a stereotypů. Bez větru se ani lístek nepohne, říká se. Jak tedy vznikly a kolik je na nich pravdy?
O blondýnkách prý podvědomě smýšlíme jako o romantických, dobromyslných, upřímných, byť méně inteligentních a bezmocných ženách. Brunetky zase vnímáme jako realistická, nenápadná, pracovitá stvoření, která si zaslouží přátelský přístup a důvěru. Černovlásky v našich zeměpisných šířkách jsou považovány za exotické krásky, které kolem sebe šíří tajemnou auru à la femme fatale. Havrané hříva by měla svádět k tomu, abychom její majitelku pokládali za vyzrálou, vášnivou a mystickou dámu.
V souvislosti s rusovlásky nastala v historii nejvýraznější změna. Kdysi to byla přímo kletba, pokud se někomu narodilo dítě s červenými vlasy, nedejbože ještě pihavé. Ve středověku byly ryšaně upalovány, protože lidé věřili, že mají co do činění s čarodějnicemi. Barva jejich vlasů připomíná peklo. Uhodli byste, které z biblických postav bývají často zobrazovány jako zrzavé hlavy? Přece Jidáš a Maria Magdalena.
Dodnes dokonce existuje jistá konspirační teorie, podle které jsou „rýšovci“ mimozemskými hybridy lidských bytostí. Proč by jinak měli hned několik evropští králové a královny zrzavé vlasy i přesto, že jsou nesmírně vzácné? Spisovatel Mark Twain o zrzavých lidech uznale prohlásil: „Červenovlasí jsou z kočky a zbytek lidstva je z opice.“ Dnes se rusovlásky považují za nekonvenční dámy a nezkrotné dračice. Vždyť se i pošeptává, že kdo neměl zrzavou, neokusil, co je láska.
Vlasy na filmovém plátně
V hollywoodských trhácích bývá prvoplánový konflikt postaven na kontrastu světlé, která znamená průzračnost, nevinnost, dobrotu, a tmavé, tedy temna, tajuplnosti a zla. Tajnou fintou „komplikovanějších“ příběhů je světlovlasá žena obsazená v negativní roli. Neprozíravý divák očekává dobro a nakonec je v šoku z něžné blonďaté vražedkyně. Rusovlásky jsou většinou čarodějnice či lidé neobyčejní, přesně jako Anna ze Zeleného domu.
Kdybychom zkoumali původ stereotypů o barvě vlasů, možná bychom našli souvislost se severským chladem a rozvahou světlovlasých lidí v kontrastu s jižanským temperamentem a dynamikou tmavovlasých typů. „Možná vysvětlení, proč se ženám určité barvy vlasů připisují právě dané vlastnosti, se různí. Mnoho dětí je blond, ačkoli později jim vlasy ztmavnou. Proto nám blondýny, často podvědomě, připomínají děti – nevinné a naivní,“ vysvětluje psycholožka Marta Čmiková.
Zkoumáním sexuálního chování vinných mušek, akvarijních kupek, vos, brouků a molů vědci zjistili, že jedinci při páření preferují partnera, který se svou barvou nejvíce vymyká průměru. S tím souvisí i názor, podle kterého jsou blondýnky a zrzavé ženy pokládány za unikátní kořist a poptávka po nich je ze strany pánů tak vysoká proto, že jich po světě v přirozené formě moc neběhá – rozených blondýnek jsou 2 % a zrzavých žen jen 1 % . „To, že rusovlásky bývají považovány za atraktivní a vášnivé, může mít hlubší kořeny v instinktech mužů. Červenou barvu odpradávna považujeme za barvu ohně, vášně, lásky,“ říká Čmiková.
Jak chytit mýty za pačesy
„Kdybychom stereotypy o barvě vlasů brali velmi vážně, klidně by mohly příbalové letáky k barvám na vlasy obsahovat přiložený návod, jak se máme chovat, jak myslet, jaký sexuální život vést, nebo popis, jak nás bude vnímat okolí,“ poznamenává psycholožka s dávkou ironie. „Pak by se mohlo stát, že žena, která bude mít zájem o zvýšení své sexuální aktivity, seběhne do drogerie po nejnovější odstín intenzivní červené a blondýna před zkouškou ukryje svůj nižší intelekt pod racionální hnědou.“
Smějete se, že se to příčí zdravému rozumu? „Přestože ženy se k tomu nerady otevřeně přiznávají, mnohé k nám přicházejí s požadavkem o extrémní změnu barvy právě proto, aby učinily tlustou čáru za tím, jak byly dosud vnímány,“ říká kadeřník Peter Sýkora. „Brunetky se často touží stát blondýnami po rozchodu s přítelem, protože si myslí, že tak budou pro muže víc sexy. Dámy, které volí červené odstíny, zase touží být výraznější, vyzývavější – podle hesla: tak si mě chlapi hned všimnou,“ dodává.
Psycholožka však upozorňuje, že barva vlasů není hlavním kritériem hodnocení osoby, což by mohlo naznačovat, že podobné snahy jsou marné: „Při vytváření prvního dojmu, který vzniká do čtyř minut od začátku setkání, vnímá většina z nás charakteristické rysy osoby v tomto pořadí : rasa, pohlaví, věk, postava, výraz obličeje – hlavně očí (okna do duše) a teprve potom následují vlasy,“ jmenuje Čmiková.
Její slova potvrzují i zkušenosti odborníka na vlasy: „Drtivá většina žen, u kterých byla změna barvy vlasů motivována snahou následovat nějaký stereotyp, se vrátila ke své původní verzi.“ Myslet si, že se něco změní v našem nitru tím, že změníme barvu vlasů , je omyl. „Když se vám spálí bábovka a chcete to zamaskovat tím, že ji moc pocukrujete, nemůžete očekávat, že vám na to nikdo nepřijde,“ vysvětluje Sýkora, který věří, že stereotypy a mýty o barvě vlasů existují proto, že to sami chceme: „ Zjednodušují nám život. Je snazší svalit neúspěch v práci či v lásce na tubu s barvou na vlasy, než převzít osobní zodpovědnost. Barvu vlasů dokážeme totiž změnit mnohem snáze, než náš přístup k životu,“ míní.
To nejlepší z kroniky vlasů lidstva
Starověké Egypťanky si hlavy zdobily parukami světlých, pískových barev, ale i odvážných modrých a zelených odstínů. Obyvatelky antického Řecka si pro něžnou image barvily své bohaté tmavé kudrny šafránem. Neméně fascinovány světlými vlasy byly i Římanky. Ale při dosahování požadovaného efektu byly o něco radikálnější. Své budoucí blond paruky si pěstovaly na hlavách germánských otrokyň. Ty bohatší si oslnivé hřívy zdokonalovaly zlatým práškem.
V období gotiky církev prohlásila, že je nemorální, aby zadané ženy vystavovaly své vlasy zraku veřejnosti. Proto se striktně nosily všechno zahalující čepce a kloboučky se závojem. Barva vlasů, logicky, nebyla rozhodující. O to větší důraz se kladl na vysoké alabastrové čelo. Výlučně jeho majitelky mohly být označeny jako opravdu krásné, proto si dámy vlasy nad čelem pravidelně holily.
Renesanční parádnice obdivovaly zlatavé odstíny vlasů a byly pro ně odhodlány udělat téměř cokoliv. Několik hodin denně vysedávali na slunci a mezi „urychlovači“ milovali zejména šafrán a slupky cibule.
V 16. století se módní ikonou stala královna Alžběta I. Éra jejího vládnutí byla zlatým věkem pro výrobce zrzavých paruek. K její dokonalé hřívě nezanedbatelně patřila také porcelánová pleť. Královnině fanynky se proto vášnivě natíraly jedovatým bílým olovem, které pak zakonzervovaly vrstvou vaječného bílku.
Baroku panovaly grandiózní bílé paruky, nezřídka vyčesané do více než půlmetrové výšky. Gigantické účesy doplněné koňským vlasem, škrobem a kilogramy pudru byly mimořádně náročné na přípravu. Proto si dámy dávaly záležet, aby celou proceduru nebylo třeba opakovat dříve, než uběhne alespoň pár týdnů – což byla naprostá selanka pro drobnou havěď, ba někdy i pro ptáčky!
Ovlivňuje barva vlasů náš život?
Spíš mám pocit, že život ovlivňuje barvu vlasů. Indie Arie zpívá v jedné své skladbě „I am not my hair” (Já nejsem moje vlasy). Toho se docela držím a nemyslím si, že kvality partnerky souvisí s barvou vlasů. Jinak by byl život příliš snadný.
Když někdo tvrdí, že červená auta jsou rychlejší, také je na tom vlastně kus pravdy. Ne proto, že by barva samotná auto zrychlovala, ale spíše proto, že rychlá auta dostávají často červenou barvu. Podobně právě díky stereotypním přesvědčením si někdo změní barvu vlasů, ale ne naopak.
Mně se vždy líbily tmavovlasí muži, ale dnes už nemám v tomto ohledu žádnou preferenci – i holohlaví jsou úplně fajn, pokud jsou to fajn lidé. Stereotypizace je obecně nebezpečná.
Původní barva vlasů vypovídá jen a jen o genetickém vybavení člověka. No pokud mluvíme o barvených vlasech, možná právě výběr barvy je snahou identifikovat se s některým ze stávajících stereotypů. Když můj bývalý šéf, Američan, přijel poprvé do Bratislavy, byl překvapen, kde se ve střední Evropě bere tolik „vášnivých“ rusovlásek. No přece z tuby od barvy na vlasy (smích).
Někdy pozoruji, že chlapi se více otáčejí za blondýnkami, ale to mi ke štěstí nechybí a kvalitu mého života tedy nijak neovlivňuje.
Při výběru partnera zásadně kladu důraz na povahu, vystupování, schopnost vést smysluplnou konverzaci. Pokud to splňuje, ať je třeba plešatý. Přirozeně, i já si někdy řeknu: „Ach bože, blondýnka.“
Přirovnala bych to však k frázi „přemýšlíš jako policista“, ze které se dá vytěžit při vtipkování a sarkastických poznámkách. Ale nemyslím si, že barva vlasů skutečně ovlivňuje intelekt či povahu člověka. Znám spoustu hloupých blondýnek, ale i brunetek, o policistech raději pomlčím – přece jen jsou to veřejní činitelé (smích).
Teprve když si vlasy přebarvím oranžově nebo zeleně, začnou mít nějaký vliv na život (smích). Při výběru partnerky mi nezáleží na barvě vlasů, tak jako nemám vysněnou představu o tom, jaké uši či chodidla by ta pravá měla mít. Mám jisté předsudky k inteligenci odbarvených blondýnek – čím extrémnější odbarvení, tím větší předsudky.
Dříve jsem si vytvářel vlastní mýty, například, že od přírody zrzaví lidé jsou srdečnější, tmavovlásky šíří pocit bezpečí. No vůbec se mi to nepotvrdilo, proto si nemyslím, že barva vlasů mluví o člověku něco zásadního. Lidé si rádi vymýšlejí pravidla, která by jim usnadnila poznávání neznámých lidí, zjednodušila svět, nakreslila jasné hranice mezi dobrým a špatným.
Mně blondýnky připadají ani ne tak jemné a něžné, jako dříve rafinované. Mnohé totiž umí z mýtů o sobě značně vytěžit, zejména ve vztazích s muži. Tichá voda břehy myje. Záleží také na stylu úpravy vlasů, například pokud je má žena do posledního vlásku dokonale vyžehleno, mám z ní takzvaný „lovitelsko-akční“ dojem (smích).
Při kontaktu s lidmi se však snažím tyto stereotypní pocity potlačovat, neboť dnešní kadeřnické a drogéristické přípravky dokáží divy a mohou vytvořit o člověku mylný obraz.
Jak to vidíte vy
Podle naší ankety až polovina čtenářek je přesvědčena, že nejinteligentnější dámy jsou ty s tmavými vlasy. Blondýny a rusovlásky získaly jen po 4% hlasů. Téměř polovina respondentů považuje tmavovlásky za nejpřitažlivější, ale zároveň nejpřísnější příslušnice ženského pokolení.
